Po tomto nesmyslném a zbytečném masakru našich aspirantů dne 5.8.1947 se zintensivnila činnost všech příslušníků svazku „Teplice“. Především naši velitelé si byli vědomi, že pokud by se Burlakově sotni podařilo proniknout přes slovensko–moravské pomezí, bylo by nutno nasazovat do akcí další jednotky armády a složek SNB. V té době byla Burlakova sotňa stále velmi početná a dále se k ní připojovali střelci z ostatních zdecimovaných banderovských jednotek. V případě jejího úspěšného průniku na Moravu, by hrozilo reálné nebezpečí, že by Burlak rozptýlil svou početnou jednotku do menších skupin, které by bezohledně postupovaly napříč Moravou, kde by napáchaly nedozírné škody.

Generál Nosko se proto rozhodl organizovat generální ofenzivu s nasazením všech vojenských a bezpečnostních jednotek ještě na území Slovenska. Zde vycházel i ze zkušenosti polských velitelů při realizaci již končící akce „Visla“. Když se pak v průběhu druhé srpnové dekády podařilo Burlakovi proniknout do pohoří Malé Fatry, přesunuly se naše jednotky do tohoto prostoru. Zpravodajcům a průzkumníkům se podařilo lokalizovat přibližně místo jejich pobytu v tomto členitém a zalesněném kraji severozápadního Slovenska. Na místech, kde se předpokládalo, že se banderovci pokusí o průnik z naší obkličovací akce, bylo vybudováno mnoho zamaskovaných kulometních hnízd, vzájemně propojených tak, aby banderovcům byl pokus útěk z obklíčení ztížen. Ostatní jednotky armády a pluku SNB byly nasazeny do průzkumných akcí v celém prostoru Malé Fatry. Velitelé útvarů museli udržovat neustálé kontakty na sousedy zleva i zprava. Navíc byly vyčleněny i druhosledové zálohy, které měly za úkol zadržet nebo zlikvidovat ty, kterým se podařilo proniknout z obklíčení prvosledových jednotek.

Tato operace si vyžádala nesmírné vypětí psychických i fyzických sil vojáků a příslušníků pluku SNB. Generál Nosko rozhodl, že z pohoří Malé Fatry nesmí Burlakova sotňa uniknout. Neprodleně byla do tohoto prostoru nasazena většina vojenských a bezpečnostních jednotek, které systematicky pročesávaly tento členitý a zalesněný prostor severozápadního Slovenska, jenž se postupně zužoval. Tato operace trvala více než dva týdny. Její součástí bylo obsazení menších osad, hájoven a samot, našimi hlídkami, abychom banderovcům znemožnili obstarávat si potravu, tím že by tyto objekty přepadali a drancovali, jak to běžně praktikovali v jejich dosavadním tažení Slovenskem.

Ve večerních hodinách dne 19.8.1947 byla vyslána čtyřčlenná hlídka příslušníků SNB, pod vedením strážm. Miloslava Novotného, s úkolem střežit objekt hájovny poblíže obce Nezbudská Lúčka. V pozdních nočních hodinách byla hájovna obklopena početnou skupinou banderovců, která měla za úkol obstarávat potraviny pro svoji jednotku. Banderovci se křikem a střelbou do vzduchu domáhali, aby jim obyvatelé hájovny dobrovolně vydali potraviny a zaručovali se, že jim neublíží. Strážm. Novotný na banderovce, kteří se v rojnici blížili k hájovně zvolal, že hájovna je chráněna jednotkou SNB a pokud se banderovci okamžitě z prostoru nevzdálí, bude proti nim použito zbraní. Následně banderovci zahájili soustředěnou palbu na celý objekt i s použitím granátů. Čtveřice strážmistrů, která se rozmístila v hájovně, jejich palbu opětovala a banderovci se byli nuceni stáhnout z bezprostřední blízkosti hájovny. Stále však pokračovali v systematickém obkličování a ostřelování hájovny. Vícekrát přitom opakovali své výzvy, aby se obránci vzdali, vydali své zbraně a oni, že jim za zaručí jejich životy. Strážm. Novotný i ostatní obránci odmítli jakékoliv další vyjednávání a střelbou drželi útočící banderovce v šachu. Předpokládali, že obranu hájovny udrží do doby příchodu posily, k čemuž také s odstupem jedné hodiny došlo. Banderovci pak za této situace vyklidili své pozice a v noční tmě se jim podařilo z prostoru uprchnout. Při obraně hájovny padl strážm. Novotný, který byl posmrtně povýšen do hodnosti št. strážmistra. Zbylí obránci v průběhu boje spotřebovali téměř všechnu munici a pokud by posila nepřišla včas, zřejmě by to s ostatními obránci i rodinou lesníka špatně dopadlo.

V následujících dnech se Burlak snažil vymanit z tohoto stále se zužujícího obklíčení. Příslušníci 3. roty „Javoru“ se v prostoru hory Jedlovina dostali do bojového kontaktu s částí Burlakovy sotně. Těm se však podařilo ustoupit a zmizet v lesnatém terénu. Velitel roty nechtěl riskovat životy svých podřízených dalším postupem vpřed, aby nepadl do banderovské léčky a tuto operaci raději ukončil. Další část Burlakovy sotně se v té době (19.–21.8.) stáhla do prostoru Krasňan. Burlak zde dalekohledem dlouho pozoroval postavení praporu „Osika“, které se postupně zužovalo na cca 5 km.

Burlak se pak v pozdních hodinách 20.8. rozhodl k riskantnímu kroku z důvodu, že právě tento terén bude vhodný k průniku ze stále se svírajícího obklíčení jeho jednotky. Po soustředění celé sotně se banderovci s mohutným křikem „Horéé“, palbou ze všech zbraní, včetně lehkých kulometů, i použitím ručních granátů, vrhli vpřed, aby prorazili obranné postavení našich jednotek. Rozpoutala se mohutná přestřelka, ve které padlo několik banderovců.

Tento vskutku drtivý nápor banderovců v tmavé noci většina našich příslušníků psychicky nevydržela a stáhla se z předsunutých obranných pozic. Na místě střetu zůstala pouze tří členná skupina, která neustálou kulometnou palbou držela banderovce v šachu. V krátké době jí přišly na pomoc sousední jednotky, přičemž útok banderovců byl odražen a útočníci utrpěli další ztráty. Burlak se však i po tomto neúspěchu snažil nadále manévrovat svými družstvy a třikrát opakoval útok, vždy na jiných místech. Do tohoto urputného střetu byla posléze nasazena i naše tanková četa, která běsnící banderovce donutila k ústupu..

Při zpětném manévru banderovci narazili na prostranství tábora praporu „Javor“, kteří střežili pouze 3 strážmistři F. Vondrouš, J. Braborec a L. Patočka. Hlídka strážmistrů se banderovcům postavila se samopaly na rozhodný odpor, kdy v noční tmě docházelo k boji muže proti muži. Banderovci v domnění, že hlídce přicházejí další posily, se pak raději stáhli do bezpečí. Na místě srážky zůstali dva mrtví a jeden raněný banderovec. Strážmistr Patočka v zápalu boje se rozhodl sám pronásledovat ustupující banderovce, aniž by měl krytá záda, což se mu stalo osudným. Dostal se do banderovské léčky, kde byl zezadu několika ranami zastřelen. Tyto urputné boje především sváděli příslušníci praporu „Javor“ i „Osika“ se zbytkem Burlakovy sotně. Ty probíhaly od 20.8. a trvaly i v následujících dnech Patřily k jedněm z nejtěžších bojů v roce 1947. O tom svědčí i počet zabitých, zraněných i zajatých. Ihned následující den 21.8. padl v těchto neúprosných bojích další náš kamarád strážm. M. Klicpera, který se svojí jednotkou znemožňoval banderovcům proniknout z našich obkličovacích akcí, kdy na svém bojovém stanovišti setrval, dokud byl schopen držet svůj samopal.

Dne 10.9.1947 se dostala do podobné situace dvoučlenná hlídka praporu „Osika“, která se s dalšími příslušníky útvaru účastnila průzkumné akce poblíže vesnice Malužiné, kde se tehdy skrývaly zbytky rozbité Burlakovy sotně. V noční tmě ztratili strážm. Salaš a Čadík styk se svojí skupinou a náhle narazili na asi 20 člennou banderovskou jednotku. Neváhali ani okamžik, využili momentu překvapení a na banderovce zahájili intenzivní palbu ze svých samopalů. Podařilo se jim zlikvidovat několik banditů.

Když se banderovci z tohoto nenadálého přepadení vzpamatovali a poznali, že jsou ostřelováni pouze dvěma protivníky, zahájili proti nim smrtící palbu. Stráž. J. Salaš v této přestřelce padl, když jeho tělo bylo doslova rozstříleno. Stráž. Čadíkovi se lstí podařilo zachránit. Tak bych mohl uvádět další případy padlých příslušníků SNB a vojáků, kteří tehdy položili své životy v urputných bojích proti těmto zkušeným banditům. Já jsem v té době byl v jednotkách druhého sledu. Za ty necelé dva týdny mého působení na Slovensku nestačil jsem ani registrovat, kde všude jsme působili. Většina našich akcí byla uskutečňována v noci, kdy banderovci se snažili odpoutat se od našich jednotek.